Jaké jsou příčiny
nuceného přerušení provozu
online-databáze StB na českém serveru ?

   Petr Cibulka byl českými úřady donucen přerušit provoz online-databáze agentů a spolupracovníků StB. Důvody, které k tomu vedly, uvádějí autoři komentářů, poznámek a článků převzatých
z deníku Lidové noviny:
              www.lidovky.cz

Lidové noviny, sobota 16. září 2000, str.4:

Radši se dám zase zavřít, říká Petr Cibulka

Úřad na ochranu osobních údajů zahájil činnost předvoláním vydavatele seznamů StB

Na zahraniční server převedl Cibulka své internetové seznamy agentů a spolupracovníků StB. Chce se tak vyhnout stíhání pro neoprávněné zveřejnění osobních údajů.

PRAHA - Když byl schválen zákon na ochranu osobních údajů, ozývaly se především z okruhu českých krajanů ze zámoří kritické hlasy. Tato legislativní úprava byla nazývána "zákonem na ochranu komunistů a estébáků", neboť právě podle ní se stává trestným nejen zveřejňování, ale i vlastní uchovávání tzv. Cibulkových seznamů. Dnes tito lidé říkají: měli jsme pravdu. Jedním z prvních kroků Úřadu na ochranu osobních údajů je totiž předvolání Petra Cibulky.
   Úvahu, že je zákon v prvé řadě namířen proti zveřejňování Cibulkových seznamů, ředitel Úřadu na ochranu osobních údajů Karel Neuwirt striktně odmítl. "Úřad začal fungovat až po 1. září, ale už předtím se tu scházely podněty od občanů. Jedním z nich byla právě stížnost na Petra Cibulku. Je jich tu ještě asi dvacet a všechny právě začínáme vyřizovat."
   Protože podobné problémy očekával, převedl Cibulka svou databázi už dřív na zahraniční server. Ovšem i k převedení osobních údajů za hranice je podle Neuwirta potřebný souhlas státu. Vzápětí však přiznal, že jeho úřad nemá kapacity na to, aby pátral po utajeném serveru kdesi po světě. Stíhán by neměl být Cibulka ani za tištěné vydání seznamů, neboť ty vyšly ještě před platností zákona, který nemůže platit zpětně.

Cibulka: Zákon je teroristický
   Cibulka, který dostal v těchto dnech od Neuwirtova úřadu předvolání, prý ale nikam nepůjde, vše nechá na svém právníkovi. "Já se s nimi bavit nebudu, protože ten zákon považuji za teroristický. Lidi by podle něj mohli být zavíráni na tři roky nebo platit pokutu 20 milionů za to, že zveřejní informace o příslušnících zločinecké organizace, která je dokonce zločinecká i podle zákona. Pak si kladu otázku, v jakém státě to vlastně žiju - jestli ve státě slušných lidí, nebo komunistických zločinců," řekl Cibulka. Zároveň prohlásil, že se dá radši zavřít, než aby prozradil svůj zdroj či seznamy z internetu stáhl.
   Zákon na ochranu osobních údajů byla Česká republika povinna vložit do své legislativy už proto, že podepsala úmluvu Rady Evropy č. 108, která se této oblasti týká.
   Cyril Svoboda (KDU-ČSL), který byl zpravodajem zákona, sice přiznává, že by norma potřebovala novelizaci, jako celek ji však považuje za přínosnou, protože chrání lidská práva. Problém Cibulkových seznamů se podle něj dá vyřešit jediným způsobem: zveřejnit seznamy StB, které má k dispozici stát. Zatím však žádnou iniciativu v tomto smyslu nevyvinul, protože ve sněmovně není k podobnému kroku politická vůle.
Sylva Šporková

Lidové noviny, sobota 16. září 2000, str. 10:

Zachraňte Cibulku

Je to paradox. Měla to být metla na drzé reklamní agenty, ale když poprvé zametla, zasáhla lovce estébáků. Jedním z prvních kroků úředníků, které zplodil zákon na ochranu osobních údajů, bylo předvolání pro Petra Cibulku, vydavatele seznamu agentů a spolupracovníků StB, navíc prý svoje databáze převedl na jakýsi server do ciziny.
   Při vší bídě nepostrádá poslední výtka humor. Tytéž databáze, které schraňuje Cibulka, jen ještě o pár jmen zajímavější, už v cizině dávno jsou, ví se také přibližně kde, nikoho ovšem nenapadlo podávat v té věci nějaké podněty.
   Zato Cibulka si své říznutí do vředu, z pohledu na nějž se našim zákonodárcům a značné části mediální veřejnosti už deset let pravidelně dělá nevolno, schytal během osmi roků, co jsou seznamy na světě, víc, než je zdrávo.
   Za tu dobu se stačil zabydlet ve světě, který řídí komunističtí a estébáčtí spiklenci. Na prvních krocích ochránců intimity je tragické, že právě takový pocit v Cibulkovi potvrzují.
   Nejlepší by bylo, kdyby Cibulkovy seznamy nahradila státem autorizovaná edice. Z tajných papírů by se stala veřejná listina. Poslanci, kteří se na takovou myšlenku tváří přívětivě, by ale museli přestat dumat o nedostatku politické vůle a prokázat neústupnost podobnou té, s jakou Cibulka opakovaně chodil do komunistického kriminálu. Nebo se rozhoupou, až půjde ještě jednou?
Daniel Kaiser

Lidové noviny, pondělí 18. září 2000, str.10:

Tahanic o agenty
se hned tak nezbavíme

Otázka donašečů zase na scéně:   vládne falešná diskrétnost

Český parlament přijal před časem zákon na ochranu osobních údajů. Podle zákona byl zřízen příslušný úřad a ten k 1. září t.r. zahájil činnost. Jednou z prvních akcí ředitele úřadu bylo, že si pozval "na schůzku" vydavatele seznamu spolupracovníků StB Petra Cibulku. Úřad hodlá zkoumat, zda Cibulka zveřejněním seznamu porušil zákon.
   Je to trochu podivné: seznamy vyšly už dávno před tím, než zákon o ochraně osobních údajů vstoupil v platnost. Vypadá to, jako by mělo spíše jít o jakési varování do budoucna.
   Naše státní orgány se zjevně po velkém úspěchu "tlusté čáry za minulostí" v německé otázce chtějí pokusit o další tlustou čáru, nyní za minulostí komunistickou. Svěří ji asi historikům - to už se jednou osvědčilo a navíc je to nadějné: řada těch starších a renomovaných má s komunismem osobní zkušenosti (horlivě se kdysi podílela na jeho budování) a navíc jména mnoha z nich zdobí právě stránky Cibulkových seznamů.
   Seznamy byly poprvé zveřejněny ve velmi specifické situaci. Polistopadový establishment umožnil svou liknavostí a neschopností estébáckým pohlavárům, aby zničili podstatnou část dokumentace.
   Noví držitelé toho, co se podařilo zachránit (registry svazků), by si byli nabyté vědomosti rádi ponechali pro sebe a dávali něco k lepšímu jen tenkrát, když se jim to hodilo (případ Bartončík). Už proto jediné slušné a rozumné řešení od samého počátku bylo obsah registru zveřejnit.
   V demokratické společnosti se uplatňuje řada zásad, které se občas dostávají do konfliktu: v tomto případě právo jedince na ochranu osobních údajů a právo veřejnosti na informace. Je třeba se rozhodnout, které má být upřednostněno.

Cibulka udělal jen to, na co se politici nezmohli

   Myslím, že občan má jednoznačně právo být informován o tom, kdo na něj a jeho spolubližní za minulého režimu donášel. Že je tím donašeč poškozen (má ostudu), je v pořádku: donášet se totiž nemá. Když státní či ústavní instituce neudělají to, co je rozumné a slušné, pokusí se to za ně zpravidla udělat někdo jiný, a udělá to hůř, než by to udělaly ony.
   Cibulku je možno v mnoha ohledech kritizovat, je však třeba uznat, že se pokusil udělat rozumnou a slušnou věc, na niž se politici nezmohli.
   Nejzajímavější na celé věci je zavilé úsilí polistopadové české politiky zamést problém s agenty pod koberec. Vysvětlit se to dá historicky.
   Od šedesátých let u nás probíhala nesmělá polarizace společnosti mezi komunisty (někteří z nich byli už dokonce reformovaní) a demokraty. Zásadní politickou chybou Charty 77 byla široká, bezpodmínečná spolupráce demokratů s obrozenými komunisty na základě ideologie lidských práv: všem nám přece šlo o totéž, o lidská práva, i když v případě komunistů se dobrá myšlenka zpočátku uplatňovala nevhodnými metodami (šlo o "deformace", od nichž je třeba ideu bolševismu očistit).
   Výsledek byl ideologický kočkopes a podivné zmatení hodnot. Takto sjednocený tábor bojovníků za lidská práva se pak konfrontoval s "mocí" a českou veřejností, která s mocí údajně uzavřela jakýsi "toleranční patent".
   Lidé, kteří kdysi slovy i skutky horlivě podporovali zločinný režim a nenašli odvahu ani slušnost k tomu, aby se od své minulosti výslovně a zásadně distancovali, čněli kdesi vysoko nad nějakou účetní z Lomnice nad Popelkou, jejímž jediným proviněním bylo, že ze strachu odsouhlasila formální rezoluci proti chartě.

Dnešní situace připomíná Orwellovu Farmu zvířat

   Druhé zásadní chyby se špičky disentu dopustily po převratu: tito lidé správně rozpoznali, že na pořadu dne je národní usmíření. Avšak místo aby se smířili s českou veřejností a odpustili jí její slabost (tím by se jim otevřela cesta i ke kritickému zhodnocení vlastní činnosti), začali se smiřovat s poraženým komunistickým establishmentem (není divu, řada z nich na něm kdysi participovala a nedokázala se s jeho ideologií výslovně rozejít). Tak se dostal Čalfa do čela vlády, Vacek na ministerstvo obrany, Lorenc zůstal na vnitru a komunisté zasedli u kulatých stolů.
   Není divu, že i otázka donašečů ztratila na ostrosti: převládla falešná diskrétnost, a tak dnešní situace namnoze připomíná závěr Orwellovy Farmy zvířat.
   Nedůslednost polistopadové politiky, i té "pravicové", se odvíjí z těchto dvou chyb. Proto se nejspíš budeme s agenty trápit ještě hodně dlouho.

    Bohumil Doležal
              publicista
      dolezalb@mbox.vol.cz
      www.bohumildolezal.cz

Lidové noviny, sobota 23. září 2000, str. 5:

Úřad požaduje, aby Cibulka v seznamech StB neuváděl adresy

PRAHA - Úřad pro ochranu osobních údajů požaduje, aby bývalý disident Petr Cibulka napříště ve svých seznamech údajných agentů a spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti (StB) neuváděl adresy těchto lidí. Cibulkův právní zástupce Aleš Uhlíř, který včera jednal se zástupci úřadu, ale jménem svého klienta na tento požadavek nepřistoupil. Podle Uhlíře totiž ze zákona o ochraně osobních údajů, na jehož základě úřad letos vznikl, vyplývá, že jeho úkolem je chránit občany před neoprávněným shromažďováním informací ze strany státních institucí. "Podle zákona by (Úřad pro ochranu osobních údajů) měl chránit občany před tím, aby jejich osobní data nebyla zneužita státem, a nikoli naopak," vysvětlil Uhlíř.
    Úřad na ochranu osobních dat se začal zabývat takzvanými Cibulkovými seznamy na základě podnětu několika lidí, kteří jsou v nich uvedeni a cítí se být zveřejněnými údaji poškozeni.

    čtk

Lidové noviny, pondělí 25. září 2000, str. 4:

Čechoameričan Hedvíček podal na ČR stížnost Kongresu USA

PRAHA - Jedním z prvních kroků Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) bylo páteční předvolání bývalého disidenta Petra Cibulky kvůli jím zvěřejněným seznamům údajných agentů a spolupracovníků komunistické státní bezpečnosti (StB). Úřad požaduje, aby Cibulka napříště ve svých seznamech neuváděl adresy uváděných osob.
    Cibulkův právní zástupce Aleš Uhlíř jménem svého klienta tento požadavek odmítl. Při jednání s pracovníky Úřadu pro ochranu osobních údajů předložil podrobný právní rozbor, ze kterého vyplývá, že zákon na ochranu osobních údajů (na jehož základě úřad letos vznikl) se na činnost Petra Cibulky nevztahuje. "Úřad by měl především chránit občana před neoprávněným shromažďováním informací ze strany státu, a nikoli naopak," řekl Uhlíř. Během jednání také odmítl sdělit zdroj, ze kterého Cibulka tyto seznamy získal či doplňoval.
    Celá kauza získala i mezinárodní rozměr. Čechoameričan Ross Hedvíček podal totiž na jednání českého státu vůči Petru Cibulkovi stížnost Helsinskému výboru při americkém Kongresu. Domnívá se, že jsou v tomto případě porušována práva občanů na informace, a navíc že ČR tají estébáckou minulost některých lidí neoprávněně. Podle Hedvíčka byl zákon o ochraně osobních údajů vypracován především kvůli možnému postihu Petra Cibulky.
    Šéf ÚOOÚ Karel Neuwirt však něco takového rezolutně popírá. "Neřešíme jenom Cibulkovy seznamy, máme i další podněty od občanů," řekl. Na severní Moravě si například firma provádějící svoz domovního odpadu vyžádala určité osobní údaje o majitelích bytů, které však k provádění své práce nepotřebuje.
    Firmy i státní instituce se budou muset rozloučit s praxí, kdy při vstupu do budovy vyžadují po lidech se jménem i jejich rodné číslo. Úřad rozešle dopis, ve kterém upozorní na nezákonnost takového postupu. Všichni pak budou mít do 31. května 2001 čas na to, aby vše uvedli do pořádku. Po tomto datu už ÚOOÚ bude za nedodržení zákona nařizovat pokuty.
    Sylva Šporková

Lidové noviny, úterý 26. září 2000, str. 9:

ZAPSÁNO        PETREM  PŘÍHODOU

Petr Cibulka - jedna osoba, dvojí role

Nestává se, že by se na divadelní scéně hrál zprvu jeden kus a zničehonic, bez přestávky a bez změny kulis i obsazení, se začalo s úplně jiným. Na scéně divadla, jímž je svět (theatrum mundi), se to stát může.
    V divadle, jímž je svět, se také stává, že v situaci, která je výzvou, hozením rukavice, mužové zralí, spořádaní a usedlí mlčí, protože mají strach, ač by se ozvat měli právě oni. Jejich role se pak ujmou lidé nezralí, neusazení, zbrklí nebo paličatí či jinak nevyrovnaní, kteří by měli mlčet, ale nemohou, protože mlčí ti, kdo by neměli.
    Velkolepým příkladem je legendární Johanka z Arku: do role, která na ni zbyla, protože o ni nikdo nestál, dozrála, a i když jí to pak spočítali, stala se světicí. Že si za to nic nekoupí, je pravda, ale nemístná, protože ona o nákupy nestála. - Jsou příklady méně povedené, ba i zpackané, ale když se nevyhnutelného úkolu ujme nepovolaný, protože "nebyli lidi", nějak ho to šlechtí. Mládenci, kteří se opili a sráželi sovětské vlajky, aby pak byli vyhazováni ze zaměstnání a škol, se zachovali pošetile, ale aspoň trochu obhájili národní čest. Nebýt jejich gesta, bylo by naše beztak hluboké zahanbení ještě hlubší.
    Petr Cibulka se ujal úkolu, který je nevyhnutelný, ikdyž ho v žádném programu nenajdeme: vyrovnat se s minulostí. Činil tak po svém. Na divadelní scéně, jíž je náš český svět, se rozpředla pokrytecká hra. Cibulkovy "seznamy" se staly něčím neslušným, ale přesto směrodatným. Poukaz na ně jaksi platil, ale neveřejně. Tak nějak se mluvilo o konkubinátě ve viktoriánské společnosti. Je jasné, že "být na seznamu" říká velmi málo. Vlastně jen to, že bychom se měli psance ptát ("psanec" souvisí s "napsaným"). Ale on se prakticky nikdo nikoho (raději !) neptal.
    Nezačíná se na jevišti českého světa nenápadně hrát docela jiný kus? Ten první pojednával o neschopnosti a neochotě voličů, stran, poslanců, vlád, k bilancování neslavné minulosti. Pointa druhého je prostá: restaurace někdejších poměrů, zajisté dle možnosti; proto žádný strach, vojska se do Milovic nevrátí a Jakeš zůstane i nadále kůlem v plotě.
    K restauraci patří i zátah na Cibulku. Spočítat mu to. Je zajímavé sledovat, odkud se ozve potlesk, když se to povede.

    Kdo má potíže s pojmovým rozlišováním legality a legitimity, bude si to moci vyzkoušet. To, co budou zdůrazňovat tleskači, je legalita. Co se v nás ozve, až pocítíme nevolnost, je legitimita.

Lidové noviny, pátek 3. listopadu 2000, str. 12:

Poslední slovo

Ještě jednou Cibulka

Blanka Kubešová

    Není pochyb, že se někteří zapálení budovatelé tzv. beztřídní společnosti cítí v nenáviděném kapitalismu jako ryba ve vodě. Není to dlouho, co ministr vnitra v médiích s klidem Angličana vysvětlil, proč je právě bývalý bachař s dvacetiletou praxí v komunistických věznicích tím pravým člověkem k tomu, aby rozšířil kádry Grossova resortu, mající m.j. přístup k tajným materiálům.
    Mezitím byl bez velkého hluku a zájmu schválen zákon na ochranu osobních údajů. Těžce přetížený soud se ovšem okamžitě začal zabývat "stížnostmi občanů" na Petra Cibulku.
    Kdysi se s naším tichým souhlasem udávalo a zatýkalo. Doba, kdy se mlčení dalo omluvit nebo aspoň vysvětlit strachem, je však za námi. Jede se další kolo a není už potřeba mlčet k věcem, které se nám nelíbí; třeba k bezostyšnosti, s jakou je k soudu předvolán někdo, kdo dokázal, že se nebojí, a pustil se do něčeho tak složitého, tak ožehavého, jako jsou seznamy fízlů České republiky.
    Předvolání Petra Cibulky na základě tohoto zákona je vlastně jen další ukázka našich (specificky českých) zákonů naruby. Příklad par excellence. Aby bylo pravdě učiněno zadost, nutno dodat, že Česká republika podobný zákon do své legislativy vložit musela, už proto, že podepsala úmluvu Rady Evropy, která se této oblasti týká. Domněnka, že v tak nedokonalé úpravě prošel zákon v prvé řadě proto, aby viníci zůstali utajeni, chráněni i zákonem, přesto trvá. Podle něj se dopustil trestného činu nejen Cibulka, ale všichni, kteří seznamy přechovávají.
    Jsem mezi nimi, a určitě ne jediná, kdo se jich nemíní vzdát. Nejen proto, že chci vědět, s kým mám tu čest. Daleko spíš je uchovávám jako memento. Něco jako hořkou vzpomínku a důtklivé připomenutí. Je samozřejmé, že není možné stavět jen na seznamech, už proto, že se do nich některá jména dostala neprávem, ze zloby a pomstychtivosti. Právě tak ale není možné stíhat člověka, který se jako první pokusil oddělit zrno od plev.
    Jsme na pochybách, znejistěli nás. Patří zákon na ochranu osobních údajů k ochraně lidských práv, anebo slouží k ochraně zločinecké organizace? Nevíme, co si o tom myslet, když se nám pokoušejí namluvit, že všelijaké ty škraloupy nic neznamenají; že je-li špinavá vesta tím nejlepším doporučením na nejvyšší posty, musí být dobrá i pro nás. Stydíme se za ně. Otrávili nás, ale to je přece to, co chtějí. Abychom zase mlčeli.
    Nedejme se zastrašit! Máme nejvyšší čas dát jasně najevo, že nám vadí angažovanost v bývalém režimu a že takové lidi v politice a ve státní správě nebudeme trpět. Žádejme odchod lidí se špinavou vestou! Žádejme zveřejnění oficiálních seznamů StB, které drží pod pokličkou stát!